Rebarbora | Osmička vpravo dole

Původně jsem sem o tom vůbec nechtěla psát, ale vzhledem k tomu, že se z toho vyvinula menší odysea a že je to přeci jen významná událost v mém životě, která by nejspíš měla být někde zaznamenána, rozhodla jsem se s vámi podělit o svůj halloweenský hororový krvák ze zubařského křesla :o)

Po dvou dnech s nervama na pochodu (nervovala jsem samozřejmě trochu i předtím, ale to jsem se vždycky uklidnila, že je to ještě daleko) jsem usedla do čekárny s mantrou, že když dostanu umrtvovací injekci, tak přece nic neucítím – mimochodem byla to moje úplně první umrtvovací injekce na zuby v životě a upřímně řečeno díkybohu za ní, je to rozhodně super vynález a fakt jsem nic necítila, ještě aby tak člověk nic neslyšel :o). Klidně bych si totiž mohla odpustit ten hnusný zvuk křupajících kostí a taky funění a povzdechy svého zubaře typu "To snad není možný!" nebo "Vždyť už se kýval!" :o(. K tomu si přičtěte nekonečné páčení v hubě nespočtem rozličných mučicích nástrojů a fakt, že můj ležací zub moudrosti musel být nakonec rozřezán na několik kusů – první část pan doktor odřezával ještě v klidu, zub byl totiž nepřirozeně naležato (ostatně stejně jako jeho zbývající tři bratříčci) a tudíž tak trochu zaklíněný za svého souseda, takže pro bezpečnější vypreparování s minimálními škodami ho prostě kousek uřízl, jenže pak pomalu nastávala krize, kdy ten zbývající kus pořád páčil a chytal do kleští a ono nic – to pak došlo i na nevěřícné výkřiky typu "Kam až ten kořen vede?!" a koukání do rentgenu z předešlé návštěvy :o(. A co se mě týče, já už se dávala na lehké modlení, ať už proboha ten zub vydoluje, jinak mě klepne pepka, protože nemám tucha, co by se jako dělo dál – bylo mi jasný, že rozrochaný zub už musí ven, ale když nejde? Nerada bych se ve svém zakrváceném a napůl umrtveném stavu přesouvala do nemocnice na stomatochirurgii nebo páchala jiné prostopášnosti :o(

Zub nakonec musel být rozříznut ještě napůl a teprve pak se jeho druhou třetinu podařilo panu doktorovi po chvíli vypáčit. Jenže ta zbývající troska (třetina) zubu byla opět urputná a nechtěla ven, opět přišlo na řadu zběsilé střídání nejrůznějších nástrojů, resp. se zubař na sestřičce dožadoval podání pořád dalších a dalších nástrojů a občas mu některý z nich v zápalu boje i upadl na můj bryndáček (nutno mu ale připsat k dobru, že ho většinou bleskurychle chytil :o), opět přišlo na řadu křupání kostí a lékařovo funění :o(. V tuhle chvíli už jsem nemyslela na nic jiného, než ať už ho prosím, pro-sííím, konečně dostane ven!!! Jako injekce naštěstí pořád fungovala a nic z těch hrůz, co se mi odehrávalo v puse, jsem necítila, ale začínala se mě zmocňovat lehčí panika, neb můj pan doktor je mladý chlap a tak trochu prašťák, který by byl možná ochoten použít i majzlík, jen aby nemusel přiznat, že mě měl s trháním poslat radši do nemocnice (před zákrokem jsem se totiž několikrát ptala, jestli se na to opravdu cítí a nechce mi vypsat žádanku na stomatochirurgii, jako to zubaři většinou dělají, ale on mě ujišťoval, že to se v pohodě zvládne u něj :o(. Každopádně po nekonečně dlouhé době (nebo aspoň mně to tak připadalo, ale v ordinaci jsem byla dobře půl hodiny) se nakonec naštěstí podařilo tu potvoru dostat ven, dostala jsem do pusy balík gázových tampónů, který jsem měla za úkol držet aspoň půl hodiny zkousnutý (ano, díkybohu se to obešlo šití :o), prozřetelně jsem si nechala napsat léky na bolest a odkráčela jsem domů vstříc světlým zítřkům a několika pracovním sickdays.

Přiznám se bez mučení, že jsem srab, takže jakmile mi začala přicházet umrtvená pusa k sobě, slupla jsem tabletku proti bolesti, ale i tak se žádný super zázrak nekonal, tupá bolest v čelisti, jako bych dostala od někoho pěstí při rvačce, zůstávala i navzdory lékům ještě po několik dní, o roztrženém pravém koutku úst ani nemluvě :o(. Sice to bylo snesitelné, ale dost špatně se mi na cokoli soustředilo, takže jsem místo plánovaného zahájení studia na úřednickou zkoušku nebo sepisování článků na blog prostě jen koukala na televizi (převážně na The Vampire Diaries) nebo po chvilkách skládala puzzle (a samozřejmě co dvanáct hodin zobala Aulin :o). No a co (resp. jak) jíst, když nemůžete pořádně otevřít pusu a zároveň máte hlad jako vlk? Ano, na řadu přichází návrat do nejútlejšího dětství a mixovaná strava, aneb díkybohu za ovocné dětské přesnídávky a krémové polévky :o) Byť je tedy člověk musí srkat kávovou lžičkou a minimálně ze začátku bylo kvůli onomu koutku, který se mi zevnitř pěkně rozbolavěl a zhnisnul, takže při každé pokusu vpravit něco do žaludku nehezky štípal, každé sousto solidní utrpení (naštěstí mi maminka poradila, ať začnu brát riboflavin – vřele doporučuju, je to lepší než všechny možné hojící gely a jiné serepetičky a zhruba do týdne se mi po něm koutek krásně zahojil :o)

Jinak můj jídelníček byl poměrně pestrý, snídaňovým menu zůstával sice Hamánek (nejlépe jahodový nebo borůvkový :o), ale k obědu jsem se naučila moc dobrou domácí krémovou brokolicovou polévku (jakožto bezlepkář ty pytlíkové a všelijaké instantní nemůžu :o(. Dýně totiž doma jako na potvoru nebyla po ruce žádná, a tak jsem se musela ponořit do hlubin našeho mrazáku a vymyslet nějakou alternativu, což se nakonec úspěšně povedlo :o). Pak jsem si taky udělala mixovanou krémovou bramboračku s houbama, která sice vypadala hůř než ta brokolicová (u ní člověk tu nazelenalou barvu tak nějak očekává :o), ale chutnala výborně, a o to jde především, přičemž asi nejvtipnější byla nedělní koprovka s bramborem, kterou jsem taktéž prohnala mixérem a ještě jsem si mohla v dalších dnech hrát na varianty, jestli s masem nebo vajíčkem natvrdo :o)

Po tom, co se mi v puse odehrávalo při úterním trhání, jsem tak nějak počítala, že to bude chvíli trvat, než se mi to zahojí a já budu vypadat zase jako člověk (rozuměj: bez otoku a roztržené pusy), koneckonců i proto jsem si brala do konce týdne volno. Jenže když jsem už ve středu večer počítala nekonečné minuty, než uplyne předepsaná doba a já si budu moct konečně zobnout další piluli na onu tupou tepavou bolest v čelistním kloubu, která se nesla i na horní stoličky, a krom toho mě s každým polknutím bolelo v krku jako při angíně, začala jsem tušit, že je něco špatně :o(. Ve čtvrtek ráno už mě pak bolest někdy od půl sedmé ráno nenechala spát, a tak jsem naznala, že bohužel nastal čas na nouzový režim, který mi navrhoval zubař, a sice přijít za ním znovu do ordinace, aby kouknul, jestli nemám v kráteru po zubu zánět. Odpoledne jsem se tudíž vrátila na místo činu (tedy do zubařského křesla), vyfasovala jsem zvláštní zahnutou injekční stříkačku na proplachování díry po zubu, kam mi doktor po ukázkovém průplachu "zasadil" nějakou speciální řasu, která by si s oním zánětem měla prý poradit. Řasa vypadala trochu jako nějaká miniaturní orchidej (bez květu samozřejmě) a chutnala jako rozdrcený hřebíček ještě s něčím mentolovým nebo pálivým, až mi skoro ze začátku vehnala slzy do očí. Nicméně pálivý efekt zafungoval a umrtvil zánětlivé pooperační místo, byť teda ta chuť byla všudypřítomná (rozuměj: všechno, co jsem ten den jedla, chutnalo jako hřebíček ještě s něčím, včetně oné brokolicové polévky :o( a ustoupivší bolest čelisti a půlky obličeje zase dala pro změnu vyniknout rozbolavělému koutku, ale to už je jiná kapitola (i když teda musím říct, že ten koutek byl zejména při konzumaci jakéhokoli jídla či pití hodně intenzivní a taky mě solidně potrápil :o(

Po dvou dnech, tedy v sobotu odpoledne, jsem si měla za pomoci proplachovací injekce řasu z otvoru vyndat, což byl taky slušný cirkusový kousek – v jedné ruce injekci, v druhé zrcátko a stejně mi to pořádně nešlo, nicméně po nějaké půlhodině vytrvalého snažení se mi to nakonec přeci jen nějak povedlo (ale spíš tím, že jsem si vyplavené lístky dopovytáhla jazykem :o). Jenže po vyndání řasy se zase pomalu začínala hlásit tupá tepavá bolest, na kterou přestával působit i Aulin, a tak jsem musela do zubařské ordinace znovu :o(. Kámen úrazu však byl, že můj zubař si odjel na týden na konferenci a jeho mladý záskok byl na zabití a naprosto k ničemu. Jako ano, v pondělí jsem se ještě nechala přemluvit ke druhé aplikaci řasy, jenže tentokrát mi už moc nezabírala a do druhého dne jsem skučela bolestí :o(. Avšak co dělat, když se zubařským záskokem nebyla kloudná řeč a pořád mi tvrdil, že tam zánět nemám a že to musím vydržet a že jestli mi na bolest nezabírá Aulin, tak mi předepíše nějaký jiný lék, přičemž antibiotika mi nedá, protože to by byla zbytečná zátěž pro organismus a lidi z nich mají průjmy a bla bla bla :o(. A zánět v těle a dlouhodobé zobání driáků proti bolesti zátěž není?! Nehledě na to, že jsem už taky potřebovala být nějakým způsobem provozuschopná – jakože práce, úřednická zkouška a vůbec :o(. No zkrátka, když je člověku nejhůř, musí si pomoct sám, a tak jsem zalarmovala známé a po konzultaci s odborníkem (každý by měl mít svého patologa :o) jsem nasadila samoléčbu Zinatem, po které se mi do dvou dnů výrazně ulevilo. Průšvihem pak bylo vyndávání druhé řasy u zastupujícího zubaře, který si při tom počínal ještě hůř než já v sobotu doma a můj poosmičkový kráter mi solidně rozrýpal nějakým háčkem, až jsem ho proklínala a měla tendenci se v tom křesle provrtat skrz naskrz až na podlahu a prostě zdrhnout :o(. Asi nebude překvapením, že jsem se zařekla, že k tomuhle rasovi už mě nikdy nikdo nedostane, i kdybych měla chcípnout :o(

Takže zánět jsem si tak nějak přeléčila, z rány už mi přestalo cokoli vytékat a zmizel i nepříjemný odér, ale bolest (už sice ne tepavá, ale pořád slušně omračující) se mnou zůstala ještě nějaký ten týden :o(. Naivně jsem totiž vždycky zkoušela vysadit Aulin, jakože už od zákroku uběhlo dost času a mělo by se to hojit a vůbec, ale bolest se vždycky s vyprcháváním léků stupňovala (a sem tam mě z toho rozbolela i hlava), až jsem měla chvílemi sto chutí mlátit hlavou o zeď, jen aby už to konečně přestalo (a pak jsem si samozřejmě zase poslušně vzala Aulin :o(. Nemluvě o venkovním chladu, kdy mě každá "procházka" (resp. cesta do práce a z práce, protože na víc jsem se nezmohla) stála urputné vystřelování bolesti z díry po zubu, které se neslo i na horní stoličky, do čelistního kloubu a do ucha :o(. Nebudu zastírat, že už jsem z toho byla opravdu zoufalá a kromě obavy, že se ze mě stane aulinový závislák, jsem už pomalu ztrácela naději, že to někdy bude dobré (historka kamarádky, že její kolegyni v práci při trhání zubu moudrosti asi o týden dřív než mě na nemocniční stomatochirurgii nějak poškodili nervy a že ji to taky pořád bolí a čeká ji nejmíň půlroční léčba, mi nijak výrazně taky nepomohla :o(. Následovala další návštěva zubní ordinace (víceméně z donucení) po návratu mého zubaře z konference, ten prohlásil, že je tam díra jako kráva (cituji), ale že už se to zatahuje (tedy nic, co bych nevěděla), a dal mi tam do třetice všeho dobrého i zlého starou známou řasu :o(. V pátek 17. listopadu (ano, můj zubař ordinuje i ve svátek, byť teda pouze pro vybrané klienty :o) jsem si za ním dojela, aby mi řasu vyndal (a nutno dodat, že naprosto v pohodě a bezbolestně, aneb ten jeho zástup je neskutečný matlal :o(, neb vyndávání v domácím prostředí už jsem odmítla, a rozloučili jsme se s tím, že uvidíme a kdyby mě to pořád bolelo, že mám další týden zase zajít.

Naštěstí se můj neexistující zub přes víkend nějak umoudřil, bolest se postupně někam vytratila a já mohla v pondělí, tedy po nějakých třech týdnech od trhání, vyrazit do práce nezdrogovaná :o). Ještě teď pociťuji nehynoucí vděčnost za to, že mě konečně nic nebolí, a radostně se vrhám do předvánočních příprav :o). Pokud jde o úřednickou zkoušku, tu mi na personálním moc hodná a neskutečně empatická paní (a vůbec všichni v práci byli naprosto skvělí, až mě to dojímalo :o) přehodila na leden, a co se dalších zubařských zákroků týče, nechápu, jak jsem kdy vůbec mohla uvažovat o tom, že kdyby to probíhalo dobře, že bych si nechala vytrhnout i další své ležaté zuby moudrosti s tím, že by tak možná uvolnily místo a ostatní zuby by se mi mohly trochu srovnat. Tak, jak to vidím teď, je, že na rovné zuby kašlu, tohle už nikdy víc! Ale je pravda, že mě tahle anabáze paradoxně zbavila strachu ze zubaře, protože řekněme si upřímně, když už jsem přežila tohle, přežiju asi všechno, a navíc s umrtvovací injekcí vás nic nebolí (ani vrtání), takže co řešit?

A jak jste na tom se zubaři vy? Máte ještě všechny zuby moudrosti?